Dnes poprvé, ve svých 46 letech z celého srdce a upřímně děkuji za ŽIVOT na Zemi.

Jenž žiju ve svém krásném a zdravém fyzickém TĚLE, a který konečně a zcela MILUJI. Život, jenž vidím, dotýkám se, slyším a můžu ním i zlehka procházet … VŠUDE kolem mne. Je to nádhera. Vibruji s ním a vnímám ho všemi smysly. V nekonečném úžasu nad tou rozmanitostí a detaily…co jsem dosud ani NEVIDĚLA.

K mým nejoblíbenějším hrám poslední doby, patřili SPASITEL a OBĚŤ.

Vychována jsem byla, jak většina žen, v duchu: primárně se postarej o rodinu a buď užitečná. Doufala a cítila jsem, že tento VZOREC OPOUŠTÍM, ve své transformaci. Svojí hodnotu a lásku k sobě přestávám stavět na reakcích okolí: tj. na tom, zda mne druzí PŘIJÍMAJÍ A OCEŇUJÍ.

Ano, přišla jsem přitom o hodně přátel a taky muže. Opustili mne ti, co nechápali, že již dál NEMŮŽU DĚLAT TO, CO NECÍTIM. Včetně práce a vlastně čehokoliv. Že již nemůžu říkat, CO SI NEMYSLÍM, resp. mlčet, když mluvit mám a naopak…. Ve vlastních hrách SOUDCE, hráli na mé pocity ODPOVĚDNOSTI. Různými způsoby. Odolala jsem, ve víře ve své VNITŘNÍ (=boží) VEDENÍ.

Když rozhodneš se, pro červenou pilulku (viz Matrix 1)... Brzo zjistíš, že z probuzení, není cesty zpět.
NEKONEČNÁ SÍLA V TOBĚ, jenž otevřel jsi klec, chce naplno PROJEVIT SE.

Tvoje osobní SÍLA, tvoje DUŠE, je to, co skutečně JSI.
Nikoliv to, co děláš, jaké role zde hraješ, jak tě vnímají ostatní, co jsi od nich převzal, čemu ses přizpůsobil....