Krásné a dobré věci, v této „realitě“, tvoří naše duše a ne ego. A ta, nepotřebuje být dokonalá. Nemusí „mít na víc“. Netouží dávat „více ze sebe“. Nepotřebuje být úspěšná, přijímaná, milovaná, ani finančně zajištěná. A dobře ví, co opravdu chce a jak to chce.

Všichni se navzájem PROGRAMUJEME. Zpravidla ty se silnější energií, ty se slabší. Nejvíce nás programují ti, kterých respektujeme, kterým věříme. A takzvané „duchovní autority“ jak by smet.

Žijeme cizí představy a přesvědčení, většinou zcela nevědomě. V domnění, že se jedná o naší vlastní intuici, tužby naší vlastní duše.

A moje duše, tvoří si, co chce. A já, bráním se, čím dále méně. Nebaví mne dlouhá a náročná léčení, ukecaní klienti, hodinová natahovaní se, s jejich těly. Léčení mne těší, když jsou nečekané, zábavné a rychlé. No, a tak se i děje. Naplánovaná „klientela“ ruší nebo přesouvá setkání a místo nich, překvapivě léčím jinde, jinak. Naprosto neplánované. V jiných realitách, nebo i ve hmotné: v obchodech, parcích, na ulici, všude - možně. 

Nevím, kdo to kdy řekl a jak na to přišel, ale nemýlil se: „Před úsvitem je největší tma“. Čím je duše silnější, tím více se ego brání.

Byla jsem v Praze a opravdu si to užila. Cestování, lidi i léčení. A na druhý den, zase doma a nic… Byla jsem z toho v depresi. Jakoby mi někdo nabídl krásný dar a pak si ho vzal nazpátky. No nic, udělám alespoň v domě, co je potřeba. A začala jsem, rychle a „efektivně“. Vůbec se mi nechtělo, tak ať to mám rychle za sebou. A pak svůj klid. Čím více jsem ale makala, tím více toho bylo „potřeba“. No jasně, starý vzorec, perfekce. Nikdy nebude vše hotovo, pořád bude něco „potřeba“… Nikdy nebudu mít klid. A chytla mne zlost. Na dům i na sebe, že se v tom tak plácám. Opětovně, zas a znova.  A v momentě, na co jsem šáhla, ještě více se porouchalo. Kam jsem se podívala, jen neskutečný bordel a samé potíže.

„Tohle není cesta, musím toho nechat“. Rozhoduji se.