Krásné a dobré věci, v této „realitě“, tvoří naše duše a ne ego. A ta, nepotřebuje být dokonalá. Nemusí „mít na víc“. Netouží dávat „více ze sebe“. Nepotřebuje být úspěšná, přijímaná, milovaná, ani finančně zajištěná. A dobře ví, co opravdu chce a jak to chce.
Moje texty nejsou dokonalé. Stylisticky a možná ani jinak. A nejsou asi pro každého. Nemusí. Mé psaní je svobodné, tak jako JÁ i jsem.
Moje léčení rovněž nejsou dokonalé. Již nemám potřebu dávat ze sebe „vše“. Za 2 hodiny vyřešit všechny klientova témata, všechny zranění i vzorce. Nemá to tak být. Necítím to. Netlačím již na to. Je co má být, v daném okamžiku.
Všechno má svůj čas. Náš vývoj probíhá ve spirále a staré věci opadávají postupně, jako slupky cibule. Aby uvolnili prostor novému, nádhernému.
Moje psaní i léčení plyne přirozeně. Jako Vědomí. Bez kontroly mysle, bez strachů z hodnocení. Pouštím ho a vidím, byla to jen konstrukce…
NE, nikdo mne nehodnotil. Tlačila jsem, jen a jen…. já sama, na sebe.
Strach o přežití…Brání nám být sami sebou. Být a dělat, vše co milujeme. Přirozeně, volně v radosti. A pak jsme v tom, co nechceme. Což časem vždy přestává fungovat. Padáme. Tělo to již nedává. A problém jeho přežití, stává se i „realitou“.
Barbora Marie Aru-Nanta
