Muži a ženy, vztahy mezi nimi. Téma staré jako lidstvo samo a neustále aktuální. Důležité téma pro náš vývoj. Zde na Zemi. Nové energie přinesly i pročištění. Toho, co bylo, starých karem. A tím i změnu starých vzorců. A vztahy jsou i nadál napohled stejné, ve skutečnosti je všechno jinak.
- Část MOJI UČITELÉ
Všichni jsme bytosti světla
„A co Milan?“ ptám se Mistra a vracím se zpátky do svých vzpomínek.
Jednoho dne mě požádal, abych se podívala na karmickou zátěž jeho rodiny. Z matčiny strany. Generačně se tam opakuje ženský vzorec chování „muži jsou méněcenní“. Hned jsem pocítila víc, nežli jen tematickou souvislost s vlastním učením. Ajajáj. A tak to i bylo.
Přivolám duši jeho mámy, propojím se s ní, s láskou i respektem. Rodová linie se otevírá. A taky příběh, kterého jsem součástí.
Jsem kněžka a stojím před jeskyní, u oltáře. Přede mnou klečí muž, pastevec. Stínám mu hlavu. Všude je hodně krve a já vím, že to nebylo poprvé. A byl to předek z Milanova rodu, nebo jeho minulý život. Na tom vůbec nezáleží. A hned mi nabíhá další událost:
Tentokrát jsem velekněžka a jsme v chrámu. Kolem mě mé sestry, kněžky, v zlato‑bílém hábitu. Jsem nazlobená, nějaký muž zneužil jednu z nich a ta teď čeká dítě. Obyčejný vesničan, nižší vibrace. Takové poskvrnění naší čisté energie! „Modří“ znesvětili bytost světla. A teď se má další „modrý“ narodit a žít na půdě chrámu. To nemůžu dopustit. Anes, tu kněžku, posílám pryč z chrámu, ať se zbaví dítěte. Časem se vrátila. Zničená, zlomená a sama. Přijímám ji s láskou a lítostí a snažím se ji ukonejšit. Za to můžou oni, říkám jí. Většina chlapů nikdy nedosáhne naší vibraci, snad jen pár kněžích. S muži štěstí nehledej. A v té kněžce, v důvěře ve mě a naši „víru“ roste pocit nenávisti a opovržení. Vůči mužům a to jakýmkoliv. Snad to byla Milanova předkyně. Co já vím. Není to důležité.
Aha, rozumím, tak proto má Milan takové, téměř xenofobní názory: černoši by neměli mít děti s bělochy… a další nesmysly. Dceru to vždy štvalo a já to přehlížela, jako hloupost, co mě nezajímá. Černí – bílí, modří – zelenkavě‑zlataví… Uvědomuji si, co mi to vlastně ZRCADLÍ. A hle, vždyť dělám to samé. Rozděluji bytosti dle vibrace, škatulkuji je do různých „duchovních rodin“, známkuji jako více nebo méně vyspělé, blíže nebo dál v transformaci. Není to taky xenofobní? Ne náhodou my dva máme spolu děti. Jinak to ani nemělo být. Boží legrace.
Ho*no, ho*no nastokrát. VŠICHNI JSME BYTOSTI SVĚTLA A STEJNĚ TAK MŮŽEME A MÁME SE CTÍT A MILOVAT. A vzpomenu si, na všechny ty ženy, které doprovázím transformací. Ženy, co žijí s muži „nižší vibrace“. Povětšinou v manželství a mají spolu děti. Vztahy jsou to převážně i funkční, vše klape, podpora i spolupráce, někdy i přátelství a přitažlivost. Jen jim chybí vnitřní naplnění. „Já ho prostě necítím“, „není to ‚ono‘“, „nepropojujeme se“, „něco mi tam chybí,“ často od nich poslouchám. Ale na druhé straně taky „ale on se o nás tak stará“, „vážím si ho“, „všemožně mě podporuje“, „je to hodný člověk“, „snaží se, i on je v transformaci“, „když vidím, jak se posunul“, „mám ho ráda, i když jinak“, „je to skvělý táta a parťák.“ A pak si vzpomenu na můj vztah s mladým Petrem (viz následující kapitola), a poslouchám jiné ženy, co žijí v takzvaných duchovních vztazích. A musím se tomu smát. Duchovní partner, ano, je to super jízda. Ale i velké učení, pro oba. Společná tvorba, pokud to ustojí. Ale mít ho jako otce svých dětí… to si vůbec nedovedu představit. Ani nechci.
Vracím se zpátky do procesu. Pláču a prosím o odpuštění. Milana, i všechny ty muže a ženy, kterým jsem ublížila. Představou o vlastní odlišnosti, o duchovní nadřazenosti. Vždyť to je jedno, kdo a jak vibruje. Učíme se navzájem. A o to jediné tady jde. Duchovní versus karmický vztah… Ten je pro mě astrologicky, nebo jinak „vhodný“ a ten zase ne… Duše nás vždy spojí s tím, s kým máme být. S kým se máme, právě teď, učit a společně vyvíjet. Je nesmysl to hodnotit. Všechno je v pořádku.
Proces mě opětovně vrací do minulosti. Teď už ji můžu změnit. Došla jsem k té síle, transformací. Vidím se, jak pomáhám Anes porodit syna. A ten roste, v naší společné péči. A hraje si v naší chrámové zahradě. Je to sluníčko. Díky němu u nás častěji zaznívá smích. Vidím se dál, na veselce jedné z mých kněžek. Vdává se za prostého muže, vesničana. Milují se. Žehnám jim. Všude slyším zpěv a smích. A radost se šíří do dáli. Vidím se, dál, jak stojím před oltářem a odkládám obětní sekeru. A pálím vše, co je skropeno nevinnou krví. Včetně vnitřku posvátné jeskyně. Konec. Navždy konec, konec nesmyslného zabíjení. Přijímám sýr a mléko z rukou pastevce, žehnám mu, a s mírem v srdci ho propouštím.
Všichni jsme bytosti světla, nebylo a není rozdílu.
