Procházím Prahou, ulicemi. A nechávám se plně vést.
A koho potkávám, hned o něm vím vše, alespoň to podstatné. Registruji to, ale nijak se mne to nedotýká, necítím potřebu to hned řešit.
A cítím úžas, nad vlastní diverzitou. A úctu, ke všem cestám, všech mých částí, které jsem si vybrala.
A vidím, jako i předtím, auta, domy, silnice… Současně ale i jinak. Předměty i bytosti jako blikající světelné puzzle: tečky nebo čtverečky. A taky různé louče i proudy světla různých barev, světelné shluky, „bytosti“… i další jevy, slovy nepopsatelné… Vše v ustavičném pohybu.
Procházejí mnou a já jimi, něčím i hýbu, různě přesouvám. Nebojím se, nebráním, ani neuzavírám. Jsem to JÁ, zase jen JÁ a je to zábava.
A „čas“ mi plyne jako zpomalený film, který jen tak sleduji. Pobaveně i s úctou, k jeho dokonalosti. JSEM. V míru a nic nepotřebuji.
Vnímám své tělo, vše v něm cítím, nemá ale žádné potřeby. Necítím zimu, žízeň, hlad…vůbec nic.
A přijímám své ego jako dar, díky kterému jsem se mohla učit a vyvíjet, zde na Zemi. V této vysoké vibraci se ale ztrácí. Myšlenky, potřeby, není vůbec nic. Bez práce, bez technik, bez nátlaku. Přirozeně a naprosto „samo“.
A přijímám zas, své fyzické tělo. Jako nástroj radosti a nikoliv utrpení, zde na Zemi. Odkládám, navždy, bolesti vlastní a tím i všech. V hlubokém soucitu, lásce a milosti.
A děje se, co má. Ruce i čakry ještě více se mi otevírají, síla kompletuje, důvěra v sebe ukotvuje. Ano, tak jest. Dokážu, můžu, mám i chci… ještě více uzdravovat i fyzická těla….
Vše co mi v tom bránilo, zranění i karmické bloky, vše bylo dočištěno, zpracováno, vymazáno. Co bylo, není a emoce s tím spojené (strach…), jsou navždy pryč. Jsem opravdu léčitelka.
MILUJI....
Vědomí = sobě, dík.
Barbora Aru - Nanta
